Neinstantní rozhovor

Tazatel: „Pane spisovateli, proč jste zabil prezidenta?“

JM: „Čtenář zábavné literatury sem tam nějakou tu knižní mrtvolku očekává. Na rozdíl od tvůrců kriminálních příběhů přináší alternativní historie nesrovnatelně hojnější příležitost někoho oddělat. Zejména týká-li se období světové války. Za předpokladu, že my lidé jsme si plně ve všech právech rovni, se jeden zavražděný ústavní činitel v mase mých 360 000 násilně zemřelých svým způsobem statisticky zarovnává, tedy spravedlivě ztrácí.“

Tazatel:  „Pohlížíte na dějiny jako na detektivku?“

JM:  „Nepochybně. Navíc linka zápletky každé historické události je mnohem kudrnatější, než v případě prosté vraždy pro dědictví či jiný banální motiv. Historiografický žánr musí rovněž jednoznačně odhalit pachatele politické, vojenské nebo jiné společenské katastrofy.“

Tazatel:  „Obligátní zahradník je tedy úplně mimo hru?“

JM:  „Přesně. Nejpozoruhodnější postavou virtuální historie na můj způsob je, dalo by se říct, na první pohled obyčejný politický křivák. Od skutečných zmetků domácí politiky minulosti nebo přítomnosti je má virtuální veřejně činná figura navýsost tvořivou osobností."

Tazatel:  „Kreativita je na vašem žebříčku hodnot nad mravností a vším ostatním?“

JM:  „Ano, protože pravá tvořivost je substancí umožňující některým lidským jedincům a spolkům přežít události, které neandrtálci, mamuti, srstnatí nosorožci a podobná stvoření nedali."

Tazatel: „Jak se uvedený princip projevuje ve vaší tvorbě?“

JM:  „Nadržuji zcela nepokrytě těm, co mají neotřelé nápady. Postava otrocky opsaná od života nese dramatický výraz čokoládové figurky. Nezajímavý jako valná většina figur z polistopadového českého televizního seriálu nebo filmu. Naštěstí jsou výjimky. Igor Hnízdo a Antonín Blaník jsou jiná třída. Přesně podle mých představ."

Tazatel:  „Proč jste se vůbec pustil do virtuálních dějin Česka?“

JM:  „Čistokrevná náhoda. Hleděl jsme do výlohy knihkupectví a uvědomil si, že jsme podle všeho stáli za druhé světové na špatné straně. Všechny vystavené tituly nějakým způsobem reflektovaly wehrmacht, nacistické letce, genialitu Hitlerových stratégů i udatnost prostých fašistických bojovníků. A na každé obálce hákenkrajc. Napadla mě kacířská myšlenka: Jaké by to bylo, kdybychom i my bojovali na nesprávné straně."

Tazatel: „Ale vaše nejnovější kniha nese název „Ještě lepší dějiny Česka“. Považujete virtuální spojenectví s Německem za lepší průběh dějin?“

JM:  „Známé přísloví o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly jednoznačně upozorňuje na základní pravidlo dějin. - Nikdy není zřejmé, k čemu ta která historická událost povede. Skutečné vítězství spojenců v roce 1945 na jedné straně přivodilo pád říše zvrhlých německých nadlidí, na druhé vydalo shodně ukrutnickému systému třídně uvědomělých jedinců v Sovětském svazu celou východní Evropu i kus vlastního Německa.“

Tazatel:  „Vaše varianta dějin dopadla lépe?“

JM:  „Jistě. Válku jsme prohráli. Čechy, Morava a Slezsko se tudíž nestaly součástí sovětského bloku. Mé virtuální Česko současnosti obývají tvořiví občané zvládající světově pozoruhodné kousky. V hospodářství, umění i sportu."

Tazatel:  „Obsahuje kniha i jiné prvky pohádkového vyprávění?“

JM:  „Nejen to, Ještě lepší dějiny Česka snivou linku myšlenkově rozvíjejí. Třeba úvahou, co se stane, když myslivec oddělá vlka dřív, než polkne Karkulčinu babičku. Důmyslné utváření jakéhokoliv příběhu je pro mě metou nejvyšší.“

Tazatel:  „Hrátky s dějinami ovšem mnohým nesedí.“

JM:  „Nejširší veřejnost v žádné epoše ani politickém systému nikdy nezná a nepozná skutečný průběh dřívějších událostí a jejich pozadí. Dějepis jako školní předmět, případně předkládaný společnosti v popularizační či umělecké rovině, je vždy a za všech okolností prostá propaganda mocenského systému. Zejména v Čechách víme, jak lze vše překroutit ode zdi ke zdi. České náboženské bouře z počátku 15. století či právě období 2. světové války jsou zářným příkladem uchvacování dějin nedemokratickými i demokratickými nositeli moci a tvůrci praktické politiky.“

Tazatel: „Proto na zadní straně obálky vaší knihy ponoukáte čtenáře, aby nebrali dějiny vážně?“

JM:  „Správný postřeh. Záměrně hledím na alternativní dějiny Česka růžovými brýlemi mámení, protože k pravým pramenům událostí se stejně mimo bezprostřední aktéry nikdy nikdo nedostane. Smát se virtuálním i skutečným dějinám můžeme. Jiný způsob obrany před praktickým nihilismem neznám. - Tedy ještě jeden jo. - Lze si hodit mašli.“

Tazatel: „Jaká úskalí při spřádání alternativní linky českých dějin vám dala nejvíce zabrat?“

JM:  „Jednoznačně čtenářsky uvěřitelná, tedy důkladně promyšlená, cesta od česko-německého nepřátelství ke spojenectví, družbě a spolupráci. Jen trochu mi napomohlo opisovat od skutečnosti známé z období po roce 1948, přestože totality jsou jako prašť a uhoď, tedy stejné. Virtuální proces v září 1938 probíhal navíc pod nesmírným tlakem času. Záměrně jsem nikdy v knize příliš neměnil data událostí, aby se čtení nezdrclo v nevábnou béžovku. Jsem pro klasickou omáčku české tradiční kuchyně špičkové chuti. Snažil jsem se vlastně pro čtenáře sepsat literární svíčkovou, dobře odleželou, se všemi ingrediencemi včetně brusinkové zavařeniny a pravé šlehačky připravené z mléčné smetany nikoliv z rostlinného tuku. Nepřesolenou. Prostě cosi vskutku skvělého. Jasně i maso a knedlík musí být nejvyšší jakosti.“

Tazatel:  „Vyznáte ve vaření?“

JM:  „Příprava jídel mě baví. Česká klasika i čínská a jiná exotika. Poštěstilo se mi jíst i pravé naprosto domácí korejské (jihokorejské) jídlo. Silný zážitek, kuře vařené se zeleninou a hromadou česneku - bez špetky soli.“

Tazatel: „Vyučeným kuchařem ale nejste. Čím jste se živil, když psaní knih českým autorům moc nenese?“

JM:  „Osud se postaral o můj dobrý třídní původ (i když s kádrovým škraloupem), jsem řádně vyučený obráběč kovů a hornická šestka, tedy kvalifikovaný havíř, co složil zkoušky. Pracoval jsem ale v mnoha rozličných pozicích. Vlastně jsem i pedagog. Poslední tři roky před důchodem jsem bral peníze za pozici asistenta učitelky. Zlaté kamenouhelné doly! Ale zvykl jsem si i na školské prostředí.“

Tazatel:  „Práce v dole se vám jeví snadnější účasti na vzdělávacím procesu?“

JM:  „Ve všech ohledech. Na dole se do vás pustí nanejvýš štajgr, ve škole hrozí výbuchem mnohé setkání s rodiči zhýčkaných ratolestí. Jako horník ušetříte peníze za návštěvu fitka a je za vámi kus práce zřetelně vidět. Metry vyraženého důlního díla se snadno odměří. Současné školství je méně přehledné z hlediska hodnocení vykonané práce. Vůbec nemám na mysli platy učitelů, ale to, co dětem v hlavičkách zůstane. Na prvním stupni se děti učí třeba větné rozbory, ale polovina dětí ze čtvrté i páté třídy čte dosud velmi bídně. Vzdělávací soustavu to nijak zvláště nezajímá.“

Tazatel:  „Čím si neblahý stav vysvětlujete?“

JM:  „Pozvolným a dlouhodobým úpadkem české národa jako celku umocněným proletarizací společnosti po roce 1945 a zejména po únoru 1948. Stav trvá dodnes. Dobře patrným důkazem je mimo jiné i výrazivo používané předními osobnostmi vládní moci i těmi dole. Zpravidla nelze rozpoznat, hovoří-li špičkový politik nebo tuctový dlaždič. Způsobem veřejného mluveného projevu jsme dnes proletáři všichni. Levičák, pravičák, demokrat, nedemokrat, všechno jedna společenská třída. Ta nejspodnější.“

Tazatel:„Nejste příliš přísným soudcem?“

JM: „Nesoudím, pozoruji a hledám souvislosti. V žádném případě nemíním krátkozrace vybízet k nápravě stavu. Těžbou zdevastovaná krajina se dokáže nejlépe sama obnovit, tedy autorekultivovat. Národům podobná vlastnost někdy chybí. Rozvrácené společnosti k nápravě stavu nestačí ani 50 či dokonce 100 let. Zářným příkladem je stav v Rusku, v Bělorusku i jiných státech postižených proletářskou revolucí vedenou komunisty. Ani po celém století není ruská společnost tam, kde byla před rokem 1917. A mravní kondice ruské společnosti se neustále zhoršuje. Velká zaostalost ruského státu před první světovou válkou je jen výmyslem komunistické a současné propagandy, které lží maskují všeobecný sešup od mírné prosperity za cara k bídě a hlubokému úpadku během vlády bolševiků a dnešní moci."

Tazatel:  „Opravdu si myslíte, že nelze postavit hráz úpadku?“

JM:  „Přehrady a ploty rozhodně nepomohou, i když mnohým se jeví jako účinné prostředky nápravy společnosti. Proto se zhusta zakazuje to či ono, třeba žárovky nebo auta na benzín a nařizují daně za sladkou kolu. Důraz se klade na rychlost změny. Jenže společnost není jízdní kolo, které zahne současně s pohybem řídítek. Jistou šanci nerozbít si nos mají jen ta lidská uskupení, která se vyhýbají překotné tvorbě nových pravidel, ale důsledně se přidržují mravního řádu, který je vlastní většině příslušníků takového národního společenství. Současnému Česku, ale i Evropě, chybí především trpělivost."

Tazatel:  „Co s tím?“

JM:  „I ve špatné době lze prožít příjemné okamžiky. Proto jsme s velkou pečlivostí sepsal alternativní dějiny tak, aby bylo zřejmé, že cosi špatného až příšerného může být základem budoucí prosperity a všeobecně příznivého rozvoje lidské kultury. Pusťte se do čtení. Lepší dějiny Česka nejsou instantní literaturou."